Díl 1.: Dědic

5. července 2011 v 16:14 | Kayleigh |  Osud?! (autor Kayleigh McCamyo)

Název cyklu: Osud?!
Název dílu: Dědic
Autor: Kayleigh
Žánr: Romantika, občas rádoby vtipné, nakonec snad i hepáč?
Upozornění: Shonen-ai, mpreg, později i yaoi, první díly bez omezení, později s upozorněním a věkovou hranicí 15+, 18+

Naruto:

"Výborně, Naruto, jen tak dál!" povzbuzuje mě Sakura.
Vypadá to, že vyhrávám, Shikamarovi dochází chakra a bez ní je i se svou genialitou v háji, dattebayo! Musím to ukončit brzy, i mě už náš dvouhodinový boj zmáhá, ale Shikamaru je téměř bez chakry, což znamená, že svou stínovou techniku už nemůže použít, sesbírám tedy poslední zbytky své síly, utvořím několik klonů a několika naučenými chvaty taijutsu - díky, Lee - Shikamara dorazím.
"Naruto…" zašeptá z posledních sil. "Buď hokagem. Dokážeš to." A omdlí.
V tu ránu přede mnou stojí Kakashi, náš zkoušející, a zvedá ruku, jíž posléze ukáže na mě, stal jsem se Jouninem v prvním kole!!! Jooo!!! Porazil jsem Shikamara při jouninské zkoušce, jsem Jounin dřív než Shikamaru a Neji, dattebayooo!!! Oni budou muset absolvovat ještě jednu zkoušku, aby dokázali, že na to mají, ale já a Sasuke už jsme jounini, nemůžu tomu uvěřit! Páni, jsem Jounin, zase jsem blíže svému snu!
"Gratuluju, Naruto…" ozve se Kakashi a podává mi pravou rukou, jako ve snách ji stisknu a poděkuju mu, načež vyběhnu z terénní plochy k tribunám, kde na mě nedočkavě mává Sakura a lhostejně postává Sasuke. Sotva k nim doběhnu, Sakura zapiští, pověsí se na mě a brebentí, jak moc mi gratuluje, jak moc mi držela pěsti pro štěstí a jak moc je na mě pyšná. Jsem tak nějak pořád ještě dost mimo, neuvědomuju si přesně, co se stalo, nebo jak se to stalo, prostě jen stojím, nechávám se objímat a po chvíli objetí opětuju, ale cítím, že mám hlavu úplně prázdnou a nedochází mi úplně přesně význam jejích slov, vlastně jsem úplně mimo, uvědomím si, když mě Sakura pustí a já se trochu zapotácím.
"Páni, ošklivě krvácíš, uzdravím ti to, počkej chvíli," vyvolá svou zelenou chakru a přiloží ji k mému pravému rameni, za chvíli se cítím mnohem lépe - je výhoda mít kamarádku medic-ninju…
"Gratuluju," dolehne ke mně jakoby z veliké dálky Sasukeho hlas.
"Cože…?" nechápu nejdřív a zmateně se rozhlídnu kolem, když ale uvidím Sasukeho, jak přede mnou stojí s nataženou paží a čeká, až ji přijmu, vzpamatuju se, zatřepu trochu hlavou a jeho dlaň krátce ale pevně uvězním ve své: "Jo, děkuju," - jsme momentálně nejlepší z naší generace, Sasuke a já, ale uběhly teprve dva konečné souboje, Sakuru její boj teprve čeká, stejně jako Ino, Kibu, Hinatu a mnohé jiné. Já už se nemůžu dočkat, až se uvidím s tátou a mámou, oba jsou úplně nahoře v lóži, tady dolů za mnou nemůžou, přeci jen, táta je yondaime.
"Jdeme?" nadhodí Sasuke a kývne směrem k východu ze stadionu.
"Jo," kývnu a Sakura nás následuje - tedy, já bych šel rád, ale někdo mě povalí na zem a strašně mi gratuluje a pak se mi hrozně moc omlouvá, že mi nechtěl ublížit - eeeh, to je Iruka-sensei!
"Díky, sensei…" zamumlám.
"…Říká shinobi s vyšší hodností, než mám já." Uchechtne se Iruka.
"Ale-" chci namítnout, Iruka však pokračuje.
"Tvůj otec je na tebe velice hrdý, v celé zkoušce sis vedl výtečně." Pochválí mě, načež se otočí i k Sasukemu, jenž dnes také složil jouninskou zkoušku. "I ty, Sasuke, tvé umění sharinganu se velice zlepšilo, byl jsi výborný. A Sakuro, mnoho štěstí při tvé zítřejší zkoušce." Zamává a odběhne zpátky na tribunu.
"Děkujeme, Iruko-sensei,"
"Páni," protáhnu se a rozkošnicky si založím ruce za hlavou. "Nemůžu tomu uvěřit,"
"Myslím, že Shikamaru taky ne," uchichtne se Sakura.
Zasměju se a u schodů do lóže se s námi rozloučí i Sakura, já a Sasuke pokračujeme nahoru za našimi rodinami, Fugaku totiž, jako místní velitel policie, má také čestné místo v lóži.
"Naruto!" uslyším mámino volání. "Naruto, miláčku, tolik ti blahopřejeme!" a hned nato mě pevně obejme. "Měli jsme o tebe takový strach při druhé praktické zkoušce! Ale dnes jsi byl úžasný!" pak mě pustí, aby mě políbila na čelo a pohladila po tváři. "Utíkej za tátou." Pobídne mě.
"Děkuju, mami," zašeptám dojatě a už si to hrnu k hlavní lóži, odkud mi naproti vyběhla máma, táta tam musel z povinnosti zůstat. Sedí ve svém křesle, kolem něj stráž šesti ANBU, Kazekage písečné vesnice, kolem něj dalších šest ANBU, a jeho manželka, jejíž jméno neznám. Ale Gaara chybí, ani na tribuně jej nevidím a dole nebyl. No co, najdu ho později, teď ale…
"Tati," oslovím jej.
"N-Naruto," pronese do větru, aniž by se otočil, jistě, kolik lidí ve vesnici mu říká tati?! Vstane, otočí se, zářivě se usměje a prudce mě obejme: "Naruto! Jsem na tebe tak pyšný! Jsi v pořádku? Nejsi zraněný? Nepotřebuješ do nemocnice? Ten boj byl nebezpečný, Shikamaru tě několikrát ošklivě zasáhnul… Stal jsi se Jouninem na první pokus, už nemusíš dělat pátou část jouninské zkoušky! Páni, věděl jsem, že to dokážeš, ale že budeš tak dobrý…! Jiraya tě dobře vytrénoval."
Nestíhám jeho otázky ani zpracovat, natož na ně odpovědět, v jak rychlém sledu je klade. "Jsem v pořádku, Sakura mě vyléčila…"
"Šikovné děvče," kývne táta a nepřestává mě pevně svírat, jako by mělo strach, že když mě pustí, rozpadnu se.
"Jo," kývnu mu s širokým úsměvem. "Musím říct Jirayovi, jak to dopadlo…"
"Není třeba," ozve se za mnou známý hlas. "Sledoval jsem každý tvůj pohyb."
"Ero-sennin!" rozzáří se mi oči, když mě táta pustí a já ho spatřím, jak se opírá o zábradlí na schodišti. Rozeběhnu se k němu a samou radostí z mého úspěchu, který si uvědomuju až teď, mu skočím kolem krku. Jiraya se zasměje a krátce, ale pevně mě přitiskne k sobě.
"Všichni jsme na tebe moc pyšní, Naruto," usměje se šťastně, když mě pustí ze svého objetí.
"Děkuju." Otčím se zpátky na tátu, který drží mámu kolem pasu, a šťastně nás pozorují.
"Ehm," odkašle si táta. "Naruto, váš výkon byl vynikající, nyní si ale běžte domů odpočinout." Ale úsměv z tváře mu nezmizí.
"Hai, Hokage-sama." Kývnu a zmizím.
Uf, konečně doma, konečně sprcha! Jó, to jsem potřeboval, cítím se mnohem líp, jsem sice pořád ještě vyčerpaný, ono, skládat jouninskou zkoušku není jednoduché, čtyři části, nejdříve test, pak tři praktické zkoušky… a jeden test boje proti náhodně zvolenému jinému účastníkovi jouninské zkoušky, pokud se první test nepovede, ještě jedna zkouška, pokud se nepovede ani ta, nejdříve za rok je další šance skládat zkoušky znova. Ale já složil test už napoprvé, nemusel jsem ho tedy opakovat…! Jsem prostě boréééééc!
Zítra jsou první testy Sakury proti Kibovi a Shina proti Ino, na to se určitě půjdu podívat. Teď by měli bojovat Choji proti nějaké slečně z písečné, když pohnu a bude se mi chtít, stihnu konec, a taky jsem ještě nemluvil s Hinatou a jinými mými přáteli, jen jsem jim zamával, když jsme vycházeli ze stadionu.
Ale jsem vážně unavený, myslím, že se potřebuju vyspat, … jo, to je dobrý nápad… vylezu ze sprchy, zabalím se do osušky a vejdu do své ložnice - jo, postel… což je úplně poslední myšlenka, spím dřív, než dopadnu do peřin.
"Naruto," slyším z dálky nějaký… povědomý hlas. "Naruto… Naruto…! Naruto!" zatřepe mi kdosi ramenem.
"Co…?" zamumlám do polštáře. "Jasně, mami…" otočím se a spím dál.
"Naruto! Já nejsem tvoje máma!" ohradí se osoba. "Teda… aspoň myslím…"
"Co…?" rozlepím jedno oko a kouknu na toho otravu. "Tati!" vyjeknu a leknutím se na posteli posadím.
"Ano, tati, koho jsi čekal?" nechápe táta a sedá si ke mně.
"Nevím…" plácnu. "zdály se mi příšerné sny. O Nejim, který se uprostřed našeho boje začal měnit na žábu… A Shikamara jedna žába unesla… a další si mě chtěla vzít, ale byl to žabák a já jsem nevěděl, co mám dělat…" zatřepu hlavou.
"Musím říct Jirayovi, aby to s těma žábama nepřeháněl…" promne si bradu a já se zasměju, jo, asi už mi lezou na mozek.
"Potřeboval jsi něco?"
"Ano, vlastně ano." Probere se ze svého zamyšlení a zatváří se náhle vážně. "Musíme… uhm, musíme ti něco říct, Naruto."
"Provedl jsem něco…?" znejistím.
Krátce se zasměje: "Ne," pak ale zase tak zvážní: "Naruto, musíme si promluvit o něčem hodně důležitém."
Sasuke:
"Mluv, otče," vyzvu jej, když se sejdeme i s mámou a Itachim v kuchyni.
"Víš, Sasuke…" začne táta zeširoka. "před týdnem jsme zjistili, že… je Itachi neplodný."
Chvíli zpracovávám, co mi to řekl, pak proč mi to řekl a nakonec mě napadne, že bych se měl probudit.
"Což znamená, že se stáváš jediným dědicem hlavní větve klanu Uchiha."
"Ah - eh…" vyrazím ze sebe ne zrovna inteligentně. …Co se to tu děje?! Nechápavě si je všechny přeměřím a pak spočinu pohledem na otci. "A… co se ode mě očekává?"
"Inu… že zplodíš minimálně jednoho syna." Odpoví otec rozvážně.
"Hned?" pozvednu obočí.
"Ne," zavrtí otec hlavou a Itachi se uchechtne.
"Je mi šestnáct." Namítnu, ale vlastně proti té představě nic nemám. No, tak si vyberu nějakou ochotnou fanynku z mých řad. Třeba Ino, to není tak zlá představa, to bych myslím zvládnul.
"Ale s kým to dítě budeš mít… je již určeno." Pokračuje otec.
Áha, čekal jsem nějaký zádrhel, no jo, to jsem si mohl myslet.
"Fajn. Koho jste mi vybrali?" zeptám se a dávám si záležet, aby to znělo co nejlhostejněji.
"My ne," zavrtí zase hlavou.
Mám tendence protočit oči, ale neudělám to, jsem přece slušně vychovaný Uchiha, ale ať už to vyklopí, nemám na něj celý den. "Tak s kým musím mít dítě?"
"S Narutem Namikaze."
Párkrát zamrkám a odolám touze složit dlaň v pečeť a uvolnit tohle povedené genjutsu - to si ze mě děláte srandu, že jo?! No že jo!!! Několikrát zamrkám, zhluboka se nadechnu, zavřu oči a počítám do deseti.
"Jak moc vážně to myslíš?" zeptám se myslím docela neutrálně na to, jaký jsem právě prožil šok.
"Zcela."
"A co se stane, když odmítnu mít dítě s Narutem Namikaze, ale budu ho mít s jinou osobou? Třeba s dívkou?" zeptám se opět zcela neutrálně, byl jsem k tomu vychován.
"Dítě nebude patřit do klanu Uchiha. Nebude vlastnit sharingan ani ohnivou podstatu a náš klan zanikne."
Chvíli si srovnávám v hlavě, co mi to teď vlastně všechno řekl a pak se zeptám: "Kdo určil, s kým budu mít dítě?" i když to už tuším.
"Ty." Odpoví otec podle mého očekávání.
"Jak to myslíš?" zeptám se i přesto, že opět tuším proč.
"Tedy… jak jsem řekl, jsi dědic klanu, jsi syn v hlavní větvi, což znamená, že tvá chakra si umí sama vybrat, kdo je hoden toho, dát ti potomka. V den, kdy se narodil Naruto Namikaze se ti na bříšku objevil znak rodiny Namikaze, spirála." odmlčí se, abych to mohl pobrat.
"A Naruto?" zeptám se po chvíli ticha.
"Naruto je také dědicem klanu, to znamená, že i on má právo na výběr, jeho chakra si také musí vybrat toho, s kým bude vést klan. Na jeho bříšku se však neobjevilo nic."
"Co to znamená?" nerozumím.
"Že ačkoli on sám je dědic svého klanu, byl už někým vybrán, tebou, takže mu bylo právo na výběr upřeno."
"Takže…?" pomáhám mu, tohle mi nějak nejde na mozek.
"Takže může tvé dítě nosit on a jen on. V případě, že bude chtít." Ujasní mi to.
"Takže to znamená, že já jeho odmítnout nesmím… ale on mě může?" zeptám se pro jistotu.
"Přesně tak." Kývne táta.
"Ale když mě odmítne… já nemůžu mít dítě s nikým jiným… protože nebude patřit do mého klanu… takže náš klan zanikne… protože zanikne hlavní větev…" promýšlím si to ještě jednou polohlasem.
"Výborně to chápeš, Sasuke." Pochválí mě táta.
"A co Itachi?" zeptám se.
"Ano, Itachi se při své poslední misi ošklivě zranil a ačkoli Tsunade dělala, co mohla, Itachi nyní už nemůže být dědicem klanu, jelikož nemůže klanu dát pokračovatele."
Propíchnu bráchu odhledem, yay, Itachi, ty haluzáku! On se nechtěl ženit, beztak se zranil sám!
"A…" nemůžu se nezeptat! "S kým vlastně měl Itachi klan vést?"
"S… uhn," zalkne se otec.
"S Inuzukou, sestrou Kiby." Prozradí mi sám Itachi.
Uhn, tak to se už ničemu nedivím, v tom případě musí mít otec radost, že spojím rodiny Namikaze a Uchiha, největší rivaly naší země…
"A ještě…" zvednu pohled k otci. "Naruto to ví?"
"Právě nyní by k němu měl Minato vést podobnou řeč jako já k tobě."
"Myslím…" zvednu se. "že se potřebuji jít vyspat."
Naruto:
"J-jak je to možné?" nerozumím tomu. Vážně, jsem úplně v loji, vůbec jsem to nepochopil. Jako, to je nějaký druh vtipu?
"Nevíme, Naruto, prostě to tak je," vloží se do toho máma.
"Teď poslouchej, Naruto," ztiší táta hlas. "Ty s tím musíš souhlasit."
"Proč?" nerozumím, jsem z toho tak mimo, že se nevzmůžu na jasnější odpor.
"Na to mám hned několik důvodů. Máme podezření, že se Uchiha klan chystá pobít všechny vesničany a ujmout se vlády nad Konohou a možná dokonce nad celou zemí Ohně. Ale když ty, syn hokageho a navíc zastánce vesnice a jejích obyvatel jako budoucí pátý Hokage, budeš nosit Sasukeho dítě, Uchihové budou nuceni toto spiknutí zrušit, pokud chtějí, aby jejich klan přežil, aby přežilo jejich dítě, abys přežil ty. Rozumíš?" ptá se táta starostlivě.
"Spiknutí? Oni…" zalapám po dechu.
"Ano. Věř mi, nechci, abys měl Uchihovo dítě jen tak protože nemám co dělat. Naopak… zlato, dělal jsem, co bylo v mých silách, abych tě z toho dostal. Ale tohle nejde oklamat. A ANBU Uchihy neustále hlídají, získávají informace… ty jediný je můžeš zastavit, protože spojíš dvě nejdůležitější linie v zemi."
Chvíli na něj jen tupě koukám a pak paralyzovaně zavřu oči.
"Další důvod je ten, že jako budoucí hokage, kterým jsem odhodlán tě jmenovat, až přijde čas, bys měl myslet na blaho lidu a nedovolit, aby se vesnice rozdělila do dvou táborů- Uchiha klan a zbytek vesnice. Nemusím dodávat, že Uchiha klan je silnější než zbytek vesnice i s klanem Hyuuga dohromady. A ten poslední důvod je, že hokagem se můžeš stát jen v případě, že máš dítě, a vzhledem k tomu, že se jsi gay, by podle mě byl větší problém, kdyby sis musel vzít dívku, ne?"
Chvíli nad tím uvažuju a pak kývnu. "Chápu všechny důvody." Prohlásím.
"To je dobře." Oddychne si táta.
"Ale já v sobě žádného spratka devět měsíců nosit nebudu!" prohlásím pevně a uteču do svého pokoje.
Sasuke:
"Víš tedy, co musíš udělat?" zeptá se otec naposledy.
"Ano, mít dítě s Narutem."
"Ano, Sasuke. Za každou cenu s ním musíš mít dítě, jinak…"
"Já vím, otče," přikývnu.
"Musíš pro to udělat všechno, úplně všechno, je ti to dostatečně jasné?"
"Ano," kývnu zcela vážně.
Je mi zatraceně jasné, že musím mít dítě s Narutem… ale jak ho k tomu přinutit, to nemám tušení. Možná… měl bych to nejspíš zkusit pomalu, přesvědčit ho, že… co, že ho nechci, že ho nemiluju a že mi jde jen o to, zachovat klan? Hm, to by asi neměl vědět. Nesmím nikde udělat chybu, musím to pomalu, chytře a hlavně nenápadně promýšlet, co bych mu tak měl říct…
Naruto:
Ne… to nejde… já přece nemůžu… být těhotný, nemůžu… ale… oni říkali, že musím, že to musím přijmout, že to musím udělat… pro vesnici, pro lidi, pro blaho země…
Tiše přemýšlím, ležím na zádech na posteli s rukama za hlavou a nechávám slzy, aby dopadaly na polštář, proč já? Proč já?!? Co jsem komu udělal?!
Já chci být hokage.
Ale pokud tohle neudělám… pokud nespojím svůj a Sasukeho život, … nemůžu jím být. Lidé mě hokagem nezvolí. Musím to udělat.
Musím to přijmout.
Musím počít Sasukeho dítě a přivést je na svět.
Nebo se vzdát svého snu.
A nikdy nebudu hokagem.
A všechny zklamu.
Všechny, kterým jsem slíbit, že budu hokage.
Ne, …
Nemám jinou možnost.
Musím to udělat.
Asi… asi to budu muset udělat.
A žít celý svůj život po boku někoho, kdo mě nikdy nebude milovat.
Kdo mě celý život považuje za ubožáka a neschopného idiota.
Prostě zatnout zuby a … ne.
Já to nedokážu.
Nedokážu se postarat o dítě, když na to budu sám a jeho otec… nebude mít žádný zájem.
Jeho otec se mnou bude z povinnosti.
Mně bude upřena láska.
A navíc… se budu celý zbytek života trápit tím, že… já jeho miluju.
Jo, je to tak, zamiloval jsem se do Sasukeho. Ne že by o tom někdo věděl, nikomu jsem to neřekl, i když táta i máma vědí, že jsem na kluky, nemohl jsem jim říct, že jsem se zamilovat do toho nejheterákovějšího heteráka v Konoze. Teda, soudím podle zástupu jeho fanynek, ne že bych s ním o tom někdy mluvil…
Proto to nemůžu to udělat.
Nemůžu si ho vzít a mít s ním dítě a přitom vědět, že on mě nikdy milovat nebude.
Nemůžu.
Prostě… neumím si představit, že bych… já … já … já nevím.
Sasuke:
"A-ahoj, Naruto," snažím se chovat přirozeně. Ne že by mi to šlo.
"Nazdar." odsekne napruženě. Uch-och. Tohle bude náročné. A Naruto mi to neusnadní ani náhodou.
"Ehm," odkašlu si. "Řekli ti to…?" zeptám se opatrně, Naruto vypadá jako sopka před výbuchem.
"Co? Že si tě musím vzít a mít s tebou dítě?! Jo, řekli a nechtěj vědět, co jsem jim na to řekl já!" vyletí Naruto.
"Rozumím," kývnu opatrně. "chápu, že nemáš radost."
"Ne, to teda nemám!" štěkne.
Páni, takhle vzteklého jsem ho v životě neviděl a to ho znám už hodně dlouho. Musím na něj opatrně a všechnu vinu svalit na sebe, jo.
"Doufám, že jsi svým rodičům nic nevyčítal, Naruto. Jestli z toho chceš někoho vinit, pak jedině mě. To já si tě vybral." Čekám, že mě bude obviňovat, že mě zasype znechucenými urážkami.
Naruto si však jen hluboce povzdechne a opře se o zábradlí mostu: "Jo,"
A mlčí až do příchodu Kakashiho.
"Čaute, děcka," pozdraví jako vždycky. "Mám pro vás zprávu od Hokageho… uhm… nechápu, proč ti to neřekl dneska ráno sám… ale to je jedno. Vy dva jste ode dneška až do odvolání jeden tým s číslem 28. Do konce jouninských zkoušek vám nebude zadána žádná mise, leda při akutním ohrožení vesnice, to by ale hrozit nemělo. Nyní se můžete vydat k hlavnímu stadionu a sledovat boje svých přátel." Usměje se tím svým idiotským způsobem a vypaří se. Doslova.
"Jdu ho zabít." Zasyčí Naruto a mně je jasné, že myslí yondaimeho.
"N-Naruto, on to nemyslí zle." Snažím se jej opatrně uklidnit; při jouninské zkoušce jsem viděl, čeho je schopný, když se naštve, nechtěl bych, abych byl terčem jeho vzteku já…
"Ale já jo!"
"Naruto, myslíš, že bychom si mohli dnes večer zajít na večeři a tak nějak… nastalou situaci probrat?" nadhodím doufám příjemnějším tónem hlasu, než jakým s ním mluvím normálně.
Naruto se viditelně zarazí, několik vteřin, jejichž vleklost je téměř hmatatelná, o tom uvažuje a pak i mně dojde dvojsmysl mé nabídky - pochopil to jako rande?
"Jako… rande?" zareaguje zaraženě.
Přemýšlej, Sasuke, co asi tak může chtít slyšet? Co mu mám odpovědět? Mysli, Uchiho, mysli, co asi tak může chtít slyšet kluk, který mi má proti své vůli porodit dítě a strávit se mnou zbytek života? Ne, neber to jako rande, ale jako nezbytnou schůzku? Hm, tak to bych už mohl jít kopat hroby pro celý klan…
"Ano," přikývnu, pevně rozhodnut předstírat, že mi na Narutovi záleží a později, že jsem se do něj zamiloval a beru si ho z lásky a z lásky k němu také zplodím naše dítě. Geniální plán, Uchiho, teď jen doufej, že je to ta správná páka.
Naruto chvíli mlčí a mě dojde, že si pod pojmem první rande vybaví zamilované pohledy, vodění se za ruku a první stydlivý polibek. Kso. No, něco s tím udělám.
"Tak… tak dobře," kývne po chvíli.
"Můžu tě přijít vyzvednout? V šest?" navrhnu nenuceně.
"Jo," kývne.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 13. listopadu 2016 v 23:35 | Reagovat

Tak to bude zajímavé. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Layout by Luczaida.blog.cz